Pořád něco nového
Neděle, 11 Duben 2010 15:36
Začíná nový den, dvě dojčátka v mamicčině bříšku si dávají kávičku a začínají jednu ze svých ranních dětských diskusí. Vystupují Samuel (S) a Kristýnka (K), Zatímco Kristýnka je racionalistka, Samuel se inspiroval příkladem kněze.
K: Věříš vlastně v život po porodu?
S: Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje. Můj život tady je tu jenom proto, abych rostl a abych se připravil na život po porodu, abych byl dost silný na to, co mě čeká.
K: To je blbost, Žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vlatně vypadat?
S: Ani já to nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem víc světla než tady. A možná, že dokonce budeme běhat a jíst ústy.
K: To je přece úplný nesmysl. Běhat, to přece nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A mimo to je nemožné, aby existoval život, protože pupeční šňůra je krátká už teď.
S: Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí.
K: Vždyť se ještě nikdy nikdo zpoza porodu nevratil. Porodem prostě život koncí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu.
S: Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat. Ale v každém případě pak uvidíme maminku a ona se o nás postará.
K: Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?
S: Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, jejím prostřednictvím. Bez ní vůbec nemůžeme existovat.
K: To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem ještě neviděla ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat.
S: Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím tomu, že náš skutečný život začne až potom...





